Kateřina Šedá v Jihlavě přiblížila, jak oživila zaniklou varnsdorfskou textilku

 Julie Blaháková

Jak zpětně ocenit stovky lidí, kteří ze dne na den ztratili práci a nikdy nebyli dostatečně odškodněni? Jak vrátit alespoň symbolicky dech textilní továrně na severu Čech, kterou prošlo několik generací? Takové otázky si kladla česká umělkyně a výtvarnice Kateřina Šedá, když v roce 2023 na pozvání tamní rodačky Terezy Swadoschové navštívila Varnsdorf a textilku Elite. Na úvod pátečního festivalového dne obě zmíněné dámy zasedly za mikrofony Inspiračního fóra a společně na okamžik znovu otevřely brány Elitky. 

Textilní továrna Elite, bývalá varnsdorfská chlouba a pracoviště propojující několik generací, v roce 2023 po necelých sto letech definitivně ukončila provoz. Zbyl po ní opuštěný komplex továrních budov a stovky “Eliťáků” (jak sami sebe bývalí zaměstnanci nazývali) nesoucích zášť kvůli necitlivému ukončení jejich zaměstnání. 
Tichého zániku továrny si všimla Kateřina Šedá, která přijela do Varnsdorfu, aby tvořila mezi lidmi a rozhodla se umělecky zvýraznit právě příběh Elitky. Za cíl si dala pod záštitou oslav 100 let od založení továrny Elite proměnit realitu odchodu ze zaměstnání v něco, co nebude provázet vztek, hněv, smutek či zášť. Chtěla znovu otevřít dveře továrny Elite a nechat bývalé zaměstnance vyprávět jejich příběh. A až se dveře opět zavřou, aby právě oni odcházeli s pocitem příjemného ukončení jejich “eliťáckých” let. 
Od listopadu 2023 se tak Šedá začala scházet s bývalými zaměstnanci textilky, kteří by byly ochotni se do projektu zapojit. Nakonec se jich ke spolupráci přihlásilo sedm set. Při telefonických rozhovorech a sběru dat se podle Šedé často řešily peníze. “Říkali nám: Vy hlavně zjistěte, kdo Elitku rozkradl!” řekla umělkyně. Setkání s dávnými přáteli bylo u mnohých až na druhém místě.

Tak já vám tu vodu zapnu

První reakce na plánovanou akci Elitka 100 (jak byla oslava nazvaná) byly méně pozitivní i u majitele továrny, ve které se měla oslava odehrát. “Současný majitel Elitky byl nejprve dost skeptický, ani on sám si nemyslel, že to má nějaký valný smysl,” podotkla Šedá. 
Majitel se ostýchal i s pomocí a mnoho základních věcí jako například toalety si musela Šedá zařizovat sama. Jeho pohled na celou věc se ale v průběhu akce zásadně změnil. Když viděl, kolik lidí má o oslavy zájem, byl nadšený a otevřenější: “Začal za náma chodit s tím, že nám tu vodu teda zapne, i když původně tvrdil, že neteče … nakonec hrozně stál o to, abychom v tom pokračovali i dál,” řekla Šedá.

Poslední směna

Podobnými prvotními pochybnostmi prošlo i mnoho účastníků. I přes možné obavy však na oslavy Elitky přišlo mnoho lidí, kteří se po dobu tří dnů mohli zúčastnit promítání, přednášek a komentovaných prohlídek areálu s historiky. Procházení budovy bývalé textilní továrny někteří Eliťáci nenesli dobře. Mnoho z nich se Šedé svěřilo, jaká je to katastrofa, že se dříve tak využívaná budova dostala do tak špatného stavu.

Hlavní akcí oslav byla tzv. Poslední směna. Všem sedmi stům Eliťáků se otevřely brány opuštěného podniku, kde byl každý z nich pozván do ředitelny továrny, kde osobně získal od ředitele Elitky tři sta tisíc korun na dlaň. Kdyby si těch tři sta tisíc člověk prohlédl z hodně velké vzdálenosti, možná by ani neřekl, že jde o bankovky falešné. 
Nebylo samozřejmě reálné dát každému odškodné v takové výši a koneckonců to nebyl ani cíl akce. Tisícové bankovky na sobě místo Františka Palackého měly natištěné tváře jednotlivých Eliťáků. Z druhé strany byly k přečtení krátké úryvky z jejich vyprávění o životě v Elitce. “Mně se líbilo, že ti lidé budou nosit v peněženkách ty svoje kamarády,” podotkla Šedá. 

Stejně jako symbolických tři sta tisíc, byla symbolická i postava ředitele vydávající Eliťákům jejich odškodné. Kateřina Šedá k tomuto účelu obsadila do role herce Divadla na Vinohradech Otakara Brouska. V ředitelně továrny na bývalé zaměstnance tedy nečekal jen hodnotný balík bankovek, ale i překvapení v podobě oblíbeného herce. “Každý z nich na to reagoval jinak a každý byl překvapený jiným způsobem” doplnila Šedá.

V Elitce byl mimo jiné pro Eliťáky připraven i Eliťácký bufet, neboli původní bufet s původní nabídkou, a dokonce i původními cenami. Kateřina Šedá se se svým týmem snažila vytvořit zcela přesnou kopií tehdejšího občerstvení. Návštěvníci si zde mohli dopřát chlebíček, věneček či jedenáctku.

Druhý konec Elitky

V návaznosti na akci Elitka 100 vznikla obsáhlá webová stránka (www.elitka100.cz), na které jsou k přečtení příběhy jednotlivých Eliťáků, stejně jako kronika celé akce. Je zde vypracovaná kompletní historie textilní továrny Elite ve Varnsdorfu z pohledu historiků, Eliťáků, starosty města i obyvatel, včetně podrobné časové osy. K nahlédnutí je také galerie dobových i aktuálních fotografií. 

Poslední směna skončila, Eliťáci se vrátili domů s tři sta tisíci a snad i s pocitem řádně uzavřené jedné etapy života, čemuž odpovídají i mnohé děkovné dopisy adresované Kateřině Šedé. Brány textilní továrny Elite se zavřely, teď už asi nadobro. A přesto jako by byly stále dokořán otevřené. Přetrvává totiž stálý odkaz, o který se zasloužila jak Šedá, tak každý Eliťák, který se podělil o své vzpomínky a který dorazil na oslavu sta let od založení Elitky. Společně vytvořili akci, která dává naději i v příjemné odchody ze zaměstnání. 

Šedá je česká umělkyně a výtvarnice, absolventka Akademie výtvarných umění v Praze. Ve svých dílech se zaměřuje převážně na sociální aspekty života. Často se proto za svou prací vydává do ulic měst a vesnic, kde experimentuje s mezilidskými vztahy a mnohdy do svých děl zapojuje velké počty lidí, pro které nebývá umění prioritou. Je autorkou děl BRNOX I.  A BRNOX II., ve kterých mapuje brněnský Bronx, a za které v roce 2017 získala cenu Magnesia Litera. Ve stejném roce získala i cenu Architekt roku 2017. Její nejnovější projekt nese název Šťastní a Veselí, který oslavuje 30. Výročí zapsání Kutné Hory na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Nechte se bílou čárou dovést k filmům, umění i skrytým koutům Jihlavy

Justýna Bouchalová

Ani letošní ročník jihlavského filmového festivalu se neobejde bez drobných zajímavostí, které doplňují jeho atmosféru. A jedna z nich vám ukáže nejen divadla a místa spojená s festivalem, ale i krásy města.

Někde rovné, jinde klikaté, propletené a zamotané, v některých místech již skoro smazané, na dalších místech silné a výrazné, avšak následující vás na každém kroku. Nebo vy je? Všude kam se nyní v Jihlavě hnete, uvidíte na chodnících bílé křídové čáry, které vás dovedou k nějakému cíli. Jejich hlavní funkcí je dovést diváka do kin, kde se promítají nové dokumentární filmy letošního festivalu Ji.hlava, nebo k místům, v nichž probíhá nějaký festivalový program. Ovšem pokud je následujete po celou dobu, dostanete se s nimi i na místa nefestivalová, rozhodně ne méně krásná.
Tvar čáry není bezvýznamný. Kdekoliv spatříte nějakou vlnovku či smyčku, naznačuje čára důvod k zastavení. Vyjde-li například člověk z Horáckého divadla Komenského ulicí směrem k Masarykovu náměstí, první smyčka, kterou spatří, ho dovede na výstavu děl amatérských autorů v prostorách husitské fary. Fara je nabitá krásnou a rozmanitou tvorbou místních umělců, a to od nejnižších propletených sklepení domu, až po krovy půdy. 

Když čáru následujete až na náměstí a dáte se s ní doleva ulicí Hlubokou, dostanete se nejen k městské knihovně, ale i k scénickému zákoutí u kostela svatého Jakuba, kde vás pozdraví podzimními barvami zbarvený rozložitý památný strom. Dále vás bílá čára provede úzkou uličkou s instalací uměleckých objektů, načež vás zastaví u Domu Gustava Mahlera. Od něj potom dojdete malebnými uličkami až k Bráně Matky Boží, přes park Gustava Mahlera, kino Dukla odkud vás čára zase dovede zpátky k Horáckému divadlu. 

Jestli vám tedy bude zbývat trochu času mezi projekcemi, neváhejte a vyražte na procházku a nechte se bílou čárou unášet do skrytých míst města, protože ať už se vydáte po čáře na festivalové Jihlavě kamkoliv, stane se z obyčejné cesty malý objevný výlet. Právě tato drobná zastavení a detaily doplňují mozaiku zážitků Ji.hlavy a pomáhají propojit film umění a město v jeden celek. Stačí se jen nechat vést a dívat se kolem sebe.

Kde je jádro kouzla? aneb čím je výjimečná atmosféra festivalu Ji.hlava?

Ema Tomková

Po celé Jihlavě jsou plakáty 29. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů, který se zdárně blíží do cílové rovinky. Kdo by však předpokládal pokles intenzity festivalu, tak se mýlí. To, proč a jakou sílu má atmosféra festivalu, jsem se vydala hledat přímo do středu dění.
Centrem, kde se odehrává většina programu, je Horácké divadlo. Nabízí nejen program Inspiračního fóra, ale i Českého rozhlasu a velkou část filmových produkcí. Bylo tedy jasné, kam vyrazit své respondenty a respondentky hledat. A kromě návštěnictva jsem se zaměřila na lidi, kteří pro festival pracují a bez kterých by nebyl. 
Obzvlášť dobrovolnic a dobrovolníků se tu vystřídá řada. Jednou z nich byla i Štěpánka, která bydlí kousek od Prahy a přijela sem kvůli praxím a která si jihlavskou akci - snad až na náročnou směnu nočního hlídání tělocvičny, kde spí návštěvníci festivalu - užívá.
„Baví mě to tady fakt hodně moc. Včera jsem byla na filmu Amiřiny děti a bylo to super. Má to skvělou atmosféru. S lidma se dá domluvit úplně skvěle. Necítím se tady nějak ohrožená,“ řekla.
Podobně to má i Nina, která přijela z Prahy již podruhé, a v Jihlavě prodává festivalový merch: „Mně se upřímně v Jihlavě líbilo a strašně mě okouzlila. Celé to městečko a festival byl pro mě strašně inspirativní. A vážně se mi tu líbilo, takže jsem věděla, že se chci vrátit. Mám prostor poznat nové lidi. Prostě taková laskavá atmosféra,“ uvedla.
Další Pražačka Anna, která se na festivalu podílí na propojování výzkumnic a výzkumníků s dokumentaristy, si zase v Jihlavě pochvaluje atmosféru. „Velice uvolněná, podzimní a dneska i sluníčková. Rodinná a komunitní.“ Když se jí zeptám, zda není s kolegy a kolegyněmi ve stresu, tak mi odpoví: „Jsme, ale zvládá se to v tom týmu líp, když je taková atmosféra, jakou jsem teď popsala.“
Kamarádky Petra a Barbora, které také přijely z Prahy, zase považují festival za “hrozně podzimní záležitost”. „Je ale taky inspirující a obohacující v tom, že nás to motivuje se zajímat o témata těch filmů a debat dál,“ řekla Petra.
Festival si ale neužívají jen lidé z Prahy a jejího okolí. Třiašedesátiletá paní Smrčková žije v Jihlavě od narození a je pravidelnou návštěvnicí od samého začátku. „Je to takový osvěžení a zároveň velký přínos, jak celostátně, tak i celosvětově. Sejde se tu velká spousta lidí, názorů a žánrů. Je to tak rozmanité, že potom když k tomu člověk sedne, tak neví, co by si z toho měl vybrat. Má to takovou svobodu,“ řekla.
Svoboda. To je ta odpověď. Ji.hlava je svobodná a propůjčuje divákům možnost ji zakusit v té nejvyšší míře nejen svým laskavým přístupem, ale i otvíráním kontroverzních témat, jež se snaží oprostit od tabu. Není divu, že se sem lidé vracejí. Kdo by nechtěl být svobodný?

Kapitalismus je řeka, která nás postupně strhává, zaznělo na Inspiračním fóru

Barbora Kalendová

Že chudoba není abstraktní pojem, poslední říjnový večer na Inspiračním fóru jihlavského festivalu názorně ukázala sociální antropoložka Lucie Trlifajová.

„Nemluvme o „těch chudých lidech“, mluvme o „nás“.  Jste to vy?“ zeptala se zaplněného sálu Horáckého divadla. Přitakali dva návštěvníci. Debata o kapitalismu a jeho dopadech na společnost tak získala osobní rozměr. I tak ji na konci někteří účastníci označili za příliš abstraktní.  

Její úvod patřil Jakubu Rákosníkovi, docentu hospodářských a sociálních dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Při zevrubném představení dějin kapitalismu s odkazem na francouzského historika Braudela podotkl, že kapitalismus je jako řeka, která se neustále rozšiřuje a pomalu s sebou strhává další aktéry. Upozornil, že kapitalismus ke svému vývoji nepotřebuje demokracii. Zásadní historické zlomy podle něj představovaly revoluce a ekonomické krize. Současnou éru označil za neoliberální. 

Podle výzkumníka daní a korupce ve společnosti Tax Justice Network Miroslava Palanského nás určitá míra nerovnosti bude provázet vždy, protože se odvíjí od schopností a produktivity lidí. Takové nerovnosti považuje za legitimní. Naopak o nelegitimních podle Palanského hovoříme ve chvíli, kdy začnou selhávat nastavené politiky a nerovnosti začnou neúměrně narůstat. 

„Ekonomie funguje jako spirála, která může být pozitivní, nebo negativní. Na začátku negativní spirály stojí selhání politik. Příkladem může být selhání systému progresivního zdanění. Podle aktuálně dostupných dat víme, že bohatí lidé dokáží tento systém skrze nejrůznější právní triky obcházet. Dostali jsme se tedy do regresivní daňové sazby, přičemž chudí odvádějí větší procento daně než bohatí. Výsledkem je frustrace veřejnosti, která je ze systému zklamaná,” podotkl. 

Podle něj to vede do další úrovně spirály. Reakcí na frustraci je nárůst vzniku antisystémových stran. Ty následně vytváří politiky, které tvoří další selhání politik. Tím se spirála uzavírá. “Řešení ale existuje. Negativní spirála se dá zastavit jedině tím, že do ní umístíme externí prvek. Prakticky to může znamenat třeba to, že se ve zchudlé městské čtvrti postaví nová stanice metra a čtvrť začne vzkvétat,“ míní Palanský.

Trlifajová oponovala, že spousta lidí se do spirály snaží něco umisťovat, ale neúspěšně. Vyzdvihla téma sociálních nerovností a upozornila, že diskuze o nerovnostech se často vede bez účasti těch, kterých se nejvíce týká. 
„Kapitalismus stigmatizuje chudé. Brání jim v tom, aby oni sami vstupovali do společenské debaty. Bojí se vyjádřit svůj názor. Výsledkem se nám dostává pouze další prohlubování spirály,“ uvedla Trlifajová. Politolog a publicista Ondřej Slačálek podotkl, že jestli z této situace něco vyplývá, je to nemožnost hájení zájmů znevýhodněných skupin, jako jako jsou třeba lidé v exekucích. 

V závěru debaty se odborníci snažili dobrat řešení. Rákosník varoval před zklamáním z představy, že změna přijde rychle. Palanský apeloval na potřebu transparentnosti a společenské angažovanosti, která bude vyvíjet nátlak na oligarchii. Trlifajová zdůraznila zahrnutí „obyčejných lidí“ do debaty a Slačálek diskuzi uzavřel se slovy, že oligarchii je třeba vnímat jako nepřítele demokracie. 

Ohlasy diváků na debatu byly smíšené. „Líbila se mi struktura a přístup k tématu kapitalismu. Zarazilo mě ale, že se odborníci snažili tvářit, že sice hledají řešení, ale ta řešení, která nabízí jsou velmi abstraktní a nepřeveditelná do praxe. Ocenila bych konkrétnější návrhy řešení,“ řekla třeba Martina Malinová.