Rúško ako politický statement a prečo nedôvera voči vede súvisí s našimi emóciami
Ema Dršková
Odkiaľ sa berie nedôvera voči autoritám? Ako vplývajú emócie na vytváranie radikálnych názorov? Takéto otázky si kládli sociologičky Anna Durnová a Vendula Kolařík Mezeiová vo výskume, ktorého výsledky predstavila v sobotu Durnová na Inšpiračnom fóre jihlavského festivalu. Do projektu sa zapojilo priamo mesto Jihlava, v ktorom sa prostredníctvom kvalitatívneho výskumu riešila viera v dezinformácie ako dôsledok emočného vzdoru voči autoritám.
Anna Durnová vyučuje politickú sociológiu na Viedenskej univerzite a o politike tvrdí, že začína v momente keď ,,vyjdeme na chodník“. V 21. storočí je to niečo, čo sa už vďaka sociálnym sieťam odohráva dokonca priamo v našich domovoch. Výskumom v Jihlave teda chcela ukázať, že politika sa odohráva nielen v známej slonovinovej veži, ale aj v našich uliciach. Na úvod prednášky sa publika opýtala kto verí vede, médiám a politikom. Počet dvihnutým rúk sa každým ďalším bodom znižoval, čo iba vyzdvihlo jej pointu. A to, že výskum sa zameral na odmietanie presne týchto autorít.
Jihlava – zlatý stred Česka
Výskum sa uskutočnil v rámci projektu REACTOR, ktorý prebiehal v piatich krajinách – Veľkej Británii, Dánsku, Holandsku, USA a Česku. V Česku za mesto výskumu bola vybraná Jihlava, pretože predstavuje najviac priemerný región republiky. Má priemerné zastúpenie rozloženia obyvateľov v mestskej a vidieckej časti, priemerný podiel osôb inej národnosti ako českej, či podiel osôb s vysokoškolským vzdelaním v plošnom pomere.
Výskum prebiehal v podobe 30 rozhovorov s rôznymi respondentami z hľadiska pohlavia, či vzdelania. Ich odpovede boli rozdelené do troch skupín a to ANTI, NEUTRAL a PRO vo vzťahu jedincov voči inštitúciám. Durnová opisuje, že sa stretli aj s ambivalentnými výpoveďami ako napríklad, že ľudia síce dôverujú expertom, ale záleží ktorým. Rovnako sa odvolávali aj na starý známy sedliacky rozum, ktorý mnohí uprednostňujú pred faktami a vedou.
,,Ľudia sú hlúpi“ ako odpoveď nestačí
Nedôvera však nie je taký čiernobiely koncept. Nedôveru totiž pozdvihujú spoločenské udalosti a rovnako v spoločenskom kontexte sa utvárajú aj fakty, opisuje sociologička. Veľkú vlnu protestov voči vedeckému poznaniu sme jasne mohli vidieť v počiatkoch pandémie. Durnová na toto naviazala otázkou, či môžeme považovať rúško za politický statement a diváci odpovedali rozpačitými pohľadmi. Nosenie rúšok, ako ona tvrdí, viditeľne rozdeľuje spoločnosť na to, kto čomu verí. Rozdeľuje presvedčenia na fakty a emócie. To ale tak jednoduché nie je, pretože fakty sú ovplyvnené emóciami a emócie vyplývajú z faktov. Preto radikálne názory, ako napríklad viera v to, že Zem je plochá sú vlastne komplexnejšie, než sa zdá. ,,Vzdor voči autoritám je spôsob, ako sa emocionálne vyrovnávať s pocitom straty kontroly či možnosti ovplyvniť svoj osud či svoje chovanie,“ povedela Durnová.
Tieto radikálne názory podľa nej plynú aj z naratívu postkomunistickej transformácie. Deväťdesiate roky predstavovali pre českú spoločnosť dobu veľkej ekonomickej a spoločenskej neistoty. ,,Vznikol z nej pocit toho, že ja sa o to postarám sám, pretože inak sa o mňa nikto nepostará,“ vysvetľuje Durnová. Ďalším následkom nedôvery je privatizmus, čo je pojem zo sociológie verejného priestoru poukazujúci na to, že kolektívne chovanie presúvame do súkromnej sféry. Popisuje to príkladom, že miesto dotovania mestského bazénu, si radšej postavíme vlastný bazén na našej záhrade, alebo z dôvodu nedôvery českému školskému systému, zapíšeme naše dieťa radšej do súkromnej školy. Privatizmus je niečo, čo funguje naprieč politickými ideológiami a konanie ľudí na základe svojho presvedčenia existuje v socioekonomickom kontexte.
Pôrod doma ako prejav vzdoru?
Rovnako tak v kontexte žije aj človek ako indivíduum a dôležitým aspektom výskumu Anny Durnovej je pohľad na naše emócie zo sociologického hľadiska. Emócie sú podľa nej súčasťou rozprávania. Zaujíma ju čo emócie pre koho znamenajú, prečo niekto niečo odmieta, alebo prečo niekto niekomu vzdoruje. Všíma si, že ak sa na emócie pozeráme touto optikou, vidíme ako štrukturujú naše hodnoty a postoje. Ďalšou veľkou témou je uznanie emócií skrz inštitúcie, na ktoré sa nemusíme pozerať len v kontexte dezinformácií. Durnová sa zamerala napríklad na pôrodnú starostlivosť a rozhodnutie žien rodiť doma, sa môže prejavovať ako nedôvera v pôrodnice. Takýchto tém je viac a vo svojom výskume si všimla, že aj v problematike dezinformácií je nedôvera poháňaná rovnakými emóciami – strachom a bezmocnosťou.
Na svojej prednáške Durnová vybrala ukážky výpovedí zo skupiny ANTI a zo skupiny PRO a došla k výsledku, že napriek tomu, že ich názory na odborníkov a systém sa výrazne líšili, boli poháňané v princípe rovnakými emóciami. Ukázalo sa, že ľudia si cenia svoju individualitu a boja sa straty kontroly nad svojimi rozhodnutiami. Preto sa napriek rozdielnym názorom obidve skupiny v podstate riadili, už spomínanou mentalitou, že si urobia veci radšej po svojom, zo strachu, že by ich postoj ostal nepochopený odborníkmi.
Kapitalismus je řeka, která nás postupně strhává, zaznělo na Inspiračním fóru
Barbora Kalendová
Že chudoba není abstraktní pojem, poslední říjnový večer na Inspiračním fóru jihlavského festivalu názorně ukázala sociální antropoložka Lucie Trlifajová. „Nemluvme o „těch chudých lidech“, mluvme o „nás“. Jste to vy?“ zeptala se zaplněného sálu Horáckého divadla. Přitakali dva návštěvníci. Debata o kapitalismu a jeho dopadech na společnost tak získala osobní rozměr. I tak ji na konci někteří účastníci označili za příliš abstraktní.
Její úvod patřil Jakubu Rákosníkovi, docentu hospodářských a sociálních dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Při zevrubném představení dějin kapitalismu s odkazem na francouzského historika Braudela podotkl, že kapitalismus je jako řeka, která se neustále rozšiřuje a pomalu s sebou strhává další aktéry. Upozornil, že kapitalismus ke svému vývoji nepotřebuje demokracii. Zásadní historické zlomy podle něj představovaly revoluce a ekonomické krize. Současnou éru označil za neoliberální.
Podle výzkumníka daní a korupce ve společnosti Tax Justice Network Miroslava Palanského nás určitá míra nerovnosti bude provázet vždy, protože se odvíjí od schopností a produktivity lidí. Takové nerovnosti považuje za legitimní. Naopak o nelegitimních podle Palanského hovoříme ve chvíli, kdy začnou selhávat nastavené politiky a nerovnosti začnou neúměrně narůstat.
„Ekonomie funguje jako spirála, která může být pozitivní, nebo negativní. Na začátku negativní spirály stojí selhání politik. Příkladem může být selhání systému progresivního zdanění. Podle aktuálně dostupných dat víme, že bohatí lidé dokáží tento systém skrze nejrůznější právní triky obcházet. Dostali jsme se tedy do regresivní daňové sazby, přičemž chudí odvádějí větší procento daně než bohatí. Výsledkem je frustrace veřejnosti, která je ze systému zklamaná,” podotkl.
Podle něj to vede do další úrovně spirály. Reakcí na frustraci je nárůst vzniku antisystémových stran. Ty následně vytváří politiky, které tvoří další selhání politik. Tím se spirála uzavírá. “Řešení ale existuje. Negativní spirála se dá zastavit jedině tím, že do ní umístíme externí prvek. Prakticky to může znamenat třeba to, že se ve zchudlé městské čtvrti postaví nová stanice metra a čtvrť začne vzkvétat,“ míní Palanský.
Trlifajová oponovala, že spousta lidí se do spirály snaží něco umisťovat, ale neúspěšně. Vyzdvihla téma sociálních nerovností a upozornila, že diskuze o nerovnostech se často vede bez účasti těch, kterých se nejvíce týká.
„Kapitalismus stigmatizuje chudé. Brání jim v tom, aby oni sami vstupovali do společenské debaty. Bojí se vyjádřit svůj názor. Výsledkem se nám dostává pouze další prohlubování spirály,“ uvedla Trlifajová. Politolog a publicista Ondřej Slačálek podotkl, že jestli z této situace něco vyplývá, je to nemožnost hájení zájmů znevýhodněných skupin, jako jako jsou třeba lidé v exekucích.
V závěru debaty se odborníci snažili dobrat řešení. Rákosník varoval před zklamáním z představy, že změna přijde rychle. Palanský apeloval na potřebu transparentnosti a společenské angažovanosti, která bude vyvíjet nátlak na oligarchii. Trlifajová zdůraznila zahrnutí „obyčejných lidí“ do debaty a Slačálek diskuzi uzavřel se slovy, že oligarchii je třeba vnímat jako nepřítele demokracie.
Ohlasy diváků na debatu byly smíšené. „Líbila se mi struktura a přístup k tématu kapitalismu. Zarazilo mě ale, že se odborníci snažili tvářit, že sice hledají řešení, ale ta řešení, která nabízí jsou velmi abstraktní a nepřeveditelná do praxe. Ocenila bych konkrétnější návrhy řešení,“ řekla třeba Martina Malinová.
Manosféra podle Rychlíkové není jen internetový trend. Je to obraz strachu ze zranitelnosti
Adéla Prokešová
Jako poslední z debat Inspirančního fóra se v sobotu večer na jihlavském festivalu uskutečnilo živé natáčení podcastu Filtr s novinářkou Apolenou Rychlíkovou na téma manosféry. Tedy online spleti fór, podcastů a influencerů hlásících se k mužské síle, misogynii a opozici vůči feminismu. V plném sále Horáckého divadla převládaly ženy, ale cestu sem našlo i několik mužů.
Od incelů zavřených v pokojíčku k opravdovým chlapům
Apolena Rychlíková popsala, jak se manosféra za poslední dekádu proměnila. Ta stará obrazně řečeno prodávala ženy. Ta nová prodává OnlyFans kurzy. Z uzavřených fór pro frustrované muže se stal otevřený online ekosystém, kde se strach, hněv i osamělost přetvářejí v obchodní model.
Zatímco dřív šlo o hnutí, dnes jde o průmysl: kurzy, doplňky, pobyty, „brotherhood“ retreaty, online mentoring. Influenceři jako Andrew Tate už nejsou jen maskulinní idoly - jsou značky. „Je to pyramidové schéma, které prodává iluzi, že z tebe udělá chlapa, řekla novinářka. “ Podobní influenceři ale podle ní nejsou jen memy, ale symboly obřího byznysu s mužskou nejistotou.
Kdo je to vlastně ten alfa?
„Úplně si představuju ty vysekané muže z vily, co se ráno brzy vzbudí, jdou se otužovat do řeky, ke snídani si dají steak v lese s kajenským pepřem. A nejlépe na prkénku. A pak se plácají po zádech, říkají si, jací jsou chlapáci. A celý den cvičí, cpou se suplementy a pak dělají finanční kurzy,” rozvášní se Apolena Rychlíková s moderátorkou Annou Kouckou, když si představují, jak vypadají takové mužské pobyty.
„A všichni ti kluci dělají podcast. To je asi takový jejich starter pack, “ dodává novinářka za smíchu z publika. Vtipy ale rychle střídá varování. Takzvané neoalfy jsou podle ní nebezpečnější než staré maskulinní karikatury. Působí uhlazeně, motivačně, civilně. A právě tím manosféra maskovaně proniká do mainstreamu - prodej iluzí normalizuje radikály. „Jasně, disciplína sama o sobě není špatná. Problém je, když se stane ideologií,“ řekla Rychlíková.
Z online do offline - a do lesa
Manosféra se přesouvá z internetu do reálných komunit, mužských kruhů, bratrstev. Offline svět se pak podle Rychlíkové stává těžko kontrolovatelným prostorem, což sebou nese riziko. „Mužská nejistota je skvělá půda pro radikalizaci,“ varuje. „Z online ideologie se může stát reálné násilí,” řekla.
Mladí kluci, co vyrůstali třeba během covidu doma u počítače, teď mají možnost se vidět se svými vzory. A tak koučové vydělávají na pobytech slibujících osobní úspěchy. Často někde v lese na vile. „Tohle je svět bez žen. A já dlouho nechápala, co mi tam vlastně nehraje. Tam prostě žádné ženy nejsou,“ podotkla Rychlíková.
Ezo, finance a Dubaj
Podle ní se manosféra, co se týče do věrohodnosti účinků, příliš neliší od ezo záležitostí jako, jsou horoskopy a podobně. „Tady zároveň vzniká nová estetika moci,“ říká Rychlíková. „Takoví muži říkají, že Dubaj je pro ně Amerika bez kriminality. Království, kde rozhoduje jeden silný muž,“ dodala novinářka. Paradox ale podle ní je, že Dubaj ve skutečnosti má kriminalitu i prostituci.
Tahle iluze dokonalého světa se promítá i do českého prostředí. „Vidíme to u influencerů jako Adam Kajumi nebo Leo Brichta - uhlazené verze neomanosféry. Prodávají doplňky, coaching, kratom, kurzy finanční gramotnosti, ale jde o stejný princip: pyramidový model a dokonalost jako dogma,“ podotkla Rychlíková. Dodala, že jen v roce 2024 trh s “mužskou úzkostí” měl hodnotu 1,4 bilionů dolarů. Do roku 2030 by se měl podle odhadů zdvojnásobit.
Jak to bude pokračovat dále?
V závěru debaty byl prostor otázky z publika. Jeden z mužů zvedá ruku a ptá se, jak mluvit o manosféře tak, aby to mladí kluci přijali. Rychlíková přikyvuje. „To je klíčové. Mladí kluci by potřebovali nějakého devatenáctiletého Čestmíra Strakatého,“ říká s úsměvem. „Nemůžeme je přesvědčit tím, čím opovrhují. Taky ze mě neuděláte pravičáka tím, že do mě pojedete levicovou ideologií.“
Z jejího hlasu je ale slyšet únava. „Bojím se nárůstu násilí. Děje se online a čím dál tím více i offline. Společnost na to není připravena. Musíme o tom mluvit. Ne s pohrdáním, ale s pochopením,” podotkla. Dodala, že na jedné straně je ráda, že se řeší gender a ženy, podobnou pozornost je ale podle ní třeba nasměrovat i na muže. „Pomáhat klukům a zároveň neztratit feministický pohled – to je těžký úkol. Ale musíme to nejlépe dělat zaráz,“ řekla novinářka.
Vidíš velký dobrý? V sobotu se na Informačním fóru řešila radikalizace
Ema Tomková
Umění naslouchat, návrat ke kořenům či devatenáctiletý Čestmír Strakatý. Takové odpovědi padly, ať už s nadsázkou nebo bez, na otázku jak bojovat proti radikalizaci, která byla zároveň tématem posledního diskuzního bloku Informačního fóra na 29. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
Na pozadí důvěry v dezinformaci je vzdor
Blok o radikalizaci odstartovala diskuze s Annou Durnovou, politoložkou a socioložkou na Vídeňské univerzitě, která společně se svou kolegyní z oboru, Vendulou Kolařík Mezelovou z Oxfordské univerzity zkoumaly (ne)důvěru k vědeckým autoritám v rámci mezinárodního projektu REACTOR. Výzkum se tedy konal kromě Česka v Británii, Nizozemsku, Dánsku a Spojených státech amerických. Podmínky však byly pro všechny stejné, a tak Durnová s Kolařík Mezelevou musely vybrat jedno české město, odkud bude všech 30 respondentů a respondentek pocházet. Výzkumnice se rozhodly pro Jihlavu, která je z různých úhlů pohledu zlatým řezem nebo průměrem v ČR. To podstatné, co z řeči Durnové vyplynulo, byly dvě zásadní informace. Zaprvé, naše postoje o tom, co každý z nás považuje za důvěryhodné se odvíjí od pocitu kontroly daného jedince a zadruhé - je potřeba naslouchat. To se ukázalo na konci debaty, kdy jedna z divaček Durnové poděkovala za uznání a vnímání emocí respondentů a respondentek.
Žijeme v době globálního populismu
Následoval krátký půlhodinový projev Paula Hildera, britského spisovatele a spoluzakladatele platformy openDemocracy.net, jenž byl zamyšlením nad tím, jaké historické události byly klíčovými momenty, které přinesly do společnosti především strach, frustraci a vztek, jež pak vedou k silném nárůstu podpory populistických a extremistických proudů. Své názory a myšlenky obohacoval různými citacemi z rozmanitého spektra literatury a filmu, kdy dvě z nich byly od českých autorů - Václava Havla a Jaroslava Haška. Ke konci dostala Hilderova řeč lehce smutný a skleslý nádech, bylo poznat, jak je ze současné situace zoufalý. I přes to zakončil svoji řeč pozitivně skrz výzvu k diváctvu, aby bojovalo proti radikalizaci prostřednictvím lásky, lidským napojením mezi sebou, návratu ke kořenům a storytellingu.
Extremismus nám zlidověl
Třetí blok s názvem Jsem Radikál - Kdo je víc, se narozdíl od bloku předešlého nesl ve veselém duchu. Hosté Jan Charvát, politolog na FSV UK, a Miloš Gregor, politolog na MUNI, spolu udávali příklady extremismu z české politické scény, které nejednoho diváka v publiku několikrát pobavily. Mluvilo se mimo jiné o SPD, koalici Stačilo!, Filipa Turka i teď už dosluhující vládu. Zároveň hosté mluvili o problematice zlidovění pojmů, jež jsou s radikalizací spjaty. Slova jako extremismus, populista, radikál či dezinformátor se stala nadávkou ve slovníku běžného občana, a ztrácí tak svůj pravý odborný význam. Celkově z debaty vyplynulo, že problém je vnímání dnešní doby optikou minulosti a že často také nevíme, o čem mluvíme.
Propaganda pro ženy
Pak přišla na řadu debata s názvem Ženosféra: Výchova k nenávisti. Úvodní slovo dostala zahraniční hostka Eviane Leidig, která ve své úvodní stručné prezentaci zmínila problematiku far-right ženských influencerek, které mají jako cílovou skupinu mladé ženy, jež se snaží nenápadně zmanipulovat, kdy třeba využívají information laundering (praní špinavých informací). Celkový cíl těchto influencerek je normalizace a legitimace krajní pravice pro mainstream žen. Téma dál rozvíjely Lenka Vochocová, výzkumná a pedagogická pracovnice katedry mediálních studií na FSV UK, a moderátorka Marie Heřmanová, která se však touto problematikou zabývá z antropologického pohledu. V současnosti obě dvě spolupracují na mapování manosféry na českém internetu. Dostalo se tak na pojem a trend konzervativního životního stylu takzvaných tradičních žen (tradwife).
Žádná informační válka se neodehrává
Debatu Hybridní válka: Jak probíhá u vás doma otevřel krátký pesimističtější monolog Jakuba Kalenského, který se specializuje na Rusko a jeho dezinformační praktiky. Podle něj se žádná informační válka neodehrává, protože se nacházíme v asymetrické situaci, kdy Rusko útočí osvědčenými způsoby, o kterých ví, že na Evropu a její lídry fungují, protože vše nechávají bez odezvy. Válka by naopak předpokládala odpověď symetrickou. Vůči EU si Kalenský nebral servítky: „Evropa žije ve skrytých paradigmatech a z toho vychází sekundární problémy.“ Následně Jakubův monolog okomentoval Vojtěch Boháč, šéfredaktor Voxpotu a druhý host této debaty. Ten se právě ve Voxpotu letos zabýval šířením ruské propagandy v Česku. Popisoval zklamání z toho, že ministerstva, která by se tím měla zabývat, to řešit nechtějí.
Prodávání hrnců v 21. století
Celý den zakončilo živé natáčení podcastu FILTR s Apolenou Rychlíkovou a moderátorkou Annou Kouckou. Byť tématem byla manosféra, která zrovna není lehce stravitelným a uchopitelným tématem, byla energie v sálu pozitivní. Dialog, jenž spolu Apolena s Annou vedly, působil odlehčeně, díky běžnému jazyku laika, nadsázce a přístupu obou dvou žen. Bylo poznat, že je to zcela formátově odlišné než předchozí bloky, resp. že se jedná o podcast, a přesto se diváctvu dostalo základních informací, jak a na čem manosféra buduje svůj vzestup. Navíc, nechyběly průběžné vlny smíchu, díky hláškám jako: „My bychom potřebovali devatenáctiletého Čestmíra Strakatého.“ (jako protiváhu misogynních influencerů) nebo Apolenino ironické: „Vidíš velký dobrý?“
Sobotní forum sice přeneslo téma, které je v současnosti pro naši společnost výzvou a nepříjemným trnem v oku. Na druhou stranu ale mohlo divákům a divačkám ukázat, že změny jdou, i když ztěžka, jen musí vyvinout iniciativu sami od sebe. No a pokud je nejhůř, vždy si z toho můžete udělat legraci.
Následující text vznikl v rámci Inspiračního schůzování v neděli 2. 11.
Jak se spolu bavit i když se neshodneme. Jihlavský festival uzavřelo inspirační schůzování
Julie Blaháková
Jihlava, neděle 2. 11., půl jedenácté dopoledne. Festival oficiálně skončil již včera, ale Inspirační fórum pokračuje. Pro nedělní návštěvníky si již potřetí za uplynulý týden připravilo inspirační schůzování. Akci, ve které se boří hranice mezi hostem a divákem, z hlediště se stává pódium a nikdo nepotřebuje mikrofon k tomu, aby byl vyslyšen. Na tři hodiny tak v Horáckém divadle vznikl prostor, ve kterém si účastníci sami vybrali téma a následně o něm debatovali. Bez hranic, bez servítek, a především bez strachu z nepochopení.
“Všimli jsme si, že ty nejlepší diskuze neprobíhají v rámci konference, ale až o přestávkách. Chceme, abyste si tady vytvořili vaši přestávku.” Těmito slovy začal inspirační schůzování Karel, jeden z facilitátorů schůze a člen organizace NaZemi, která akci společně s Inspiračním fórem uspořádala. Začalo se ve společném kruhu, který připomínal spíše skupinovou terapii než schůzi. Sešla se zde různorodá skupina lidí - studenti i o něco starší účastníci. Do společného kruhu zasedla třeba mladá festivalová dobrovolnice Štěpánka, která všem účastníkům schůzování ještě před chvilkou u vstupu kontrolovala akreditace. “Přišlo mi to zajímavý, tak jsem se zúčastnila. Ráda se zapojuji, když to jde,” řekla.
O čem se tady vůbec budeme bavit?
Zapojení neminulo nikoho ze skupiny a ukázalo se to hned při první aktivitě. Ta měla za cíl najít společná témata pro debatu. Každý měl prostor navrhnout to svoje. “Je důležité, aby u nedělního oběda přestala existovat změna klimatu?”. “Proč je věta “Vy jste mladí, takže to vidíte jinak.“ často považována jako výsledek argumentu?. “Je radikál z definice někdo, kdo nemá pravdu?”. Některá z témat se překrývala, některá byla konkrétní, jiná zase obecná. Všechna dala dohromady povědomí o tom, co skupinu lidí, která se poprvé setkala teprve pár minut zpátky, spojuje. Na všech témata ale nebylo dost času, proto následovalo hlasování, ze kterého vyšlo několik vítězných.
Kruhy vzájemného naslouchání
Po hlasování a krátké přestávce se vytvořily tři kruhy. Každý řešil jiné téma, bylo jen na účastnících, jaký kruh si vyberou a jakou otázku budou společně následujících čtyřicet minut probírat. Nebylo ani tak důležité najít odpověď, jako spíš dokázat se společně bavit a pochopit postoje ostatních.
Ve skupině “u kruhu” se probíraly způsoby, jakými je možné diskutovat mezi příslušníky různých generací. Toto téma původně navrhl jeden z nejstarších účastníků schůzování Jirka. “Nedávno jsem byl se svým synem, který je o třicet let mladší, a nebyli jsme schopni se spolu bavit … nesouhlasil s narativy filmů, které jsem tady na festivalu navštívil,” vysvětlil Jirka, proč chtěl diskutovat právě o vzájemném mezigeneračním nepochopení. Zbytek zúčastněných, sedících v kruhu s Jirkou, se k tématu vyjádřil přesně tak jak chtěl a jak považoval za důležité. Byly slyšet názory matek, otců, dcer, synů i vnuků a vnuček. Zazněla důležitost respektu, pochopení a bezpečného prostoru.
Někdy si to zopakuji
Tento postup se opakoval i po dobu dalších čtyřiceti minut. Tentokrát se ve skupinách probírala témata radikalizace, zvládání emocí při debatě a hledání empatie pro nenávist. Účastníci si opět mohli vybrat, při jakém z nich stráví druhý a poslední blok akce.
Tři hodiny vzájemné debaty uběhly daleko rychleji, než by se na začátku mohlo zdát. Když všichni zúčastnění znovu zasedli do společného kruhu, někteří si, plni dojmů, neodpustili pár posledních slov. “Myslím si, že si to možná někdy zopakuji, nesu si z toho spoustu poznatků,” shrnul pocity i mnoha dalších účastníků Martin.
IF News probíhá za podpory Novinářského inkubátoru
Texty byly publikovány 2. 11. 2025
