Proč se (ne)seznamovat online
Kristýna Novotná
Nikdy v historii nebylo tak snadné se navzájem propojit. Seznamovací aplikace nám nabízí nový prostor a kontext k poznávání. Přesto je koncept sbližování v praxi stále složitý. Realita je plná očekávání, zklamání a obav. Je online prostředí vhodné k seznamování? O tom se v neděli na festivalu Ji.hlava bavily hostky v debatě s názvem Láska, sex a swajpování.
Na debatě rozebíraly hostky mimo jiné také právě přínos online komunikace pro queer komunitu. Vzhledem k tomu používám v textu genderově neutrální jazyk. Vyjadřuji tak respekt osobám s vlastní genderovou identitou. Poskytuji tak prostor pro každé čtenářstvo.
Podle sexuoložky Kateřiny Klapilové jsou seznamovací aplikace třetí nejčastější cesta k seznamování v Česku. Princip je snadný. Člověk si vytvoří profil, kam nahraje svoji fotku a základní informace. Může vyfiltrovat uživatelstvo například podle věku nebo fyzické vzdálenosti. Když se nám líbí něčí profil, tak ho jednoduše „swajpneme“ doprava. Když je pak zaujetí vzájemné, uživatelstvo se „matchne“ a můžeme zahájit konverzaci. Podle čeho ale vybíráme?
Nastavovat si zrcadlo
Algoritmus rozhoduje, koho v aplikaci potkáme. Shromažďuje o nás data, analyzuje naše chování a na základě toho nám ukazuje profily a zkrátka se snaží nám předhodit člověka, který je pro nás ideální. Algoritmus tedy ví, kdo se nám líbí, ještě dříve než my samx. To ale neznamená, že díky tomu najdeme „perfect match“. Řadu zásadních faktorů zkrátka nemůžeme poznat online. Nevědomé biologické vzorce jsou pro člověka relevantní možná více, než si umíme představit. „Jsou to právě takové věci, pro které získáváte indicie až v přímém kontaktu. Od vůně přes pohyby, po chuť. To je to, co nám zapálí tu jiskru,“ vysvětluje Klapilová.
Další problém je to, že algoritmus nám vyhledává podobnost. Snaží se pro nás získat člověka, který bude vpodstatě naše druhé já. Sdílí stejné hodnoty, požadavky a představy. Podobnost ale není cesta k fungujícímu vztahu. „Algoritmus nám nastavuje zrcadlo a na základě toho, jaké děláme volby, vyhledává stejnost, vyhledává někoho, kdo je stejný jako my. Jenže blízkost nevyžaduje zrcadlo, ale okno, abychom se mohli dívat ven. Potřebujeme někoho, kdo neodpovídá našim parametrům, ale dává nám prostor k objevování,“ říká terapeutka Eliška Mynářová.
Nové možnosti pro všechny
Přesto není třeba seznamování v online prostředí hned odsuzovat. Aplikace přeci jen nabízí nový prostor k propojování lidí. Pomáhá nám navázat vztahy s někým, s kým bychom se třeba v reálném životě nepoznalx. Filtruje také lidi, kteří jsou například zadaní a ukazuje profily podle našich individuálních požadavků. To se netýká jen koníčků nebo vzdělání, ale také například sexuální orientace nebo genderu. Proto jsou online seznamky zásadní především pro minoritní skupiny. Offline prostředí vytváří nerovnost v příležitostech pro propojování nejen pro queer komunitu, ale také například lidi z menších měst, osoby s fyzickým postižením nebo třeba rodiče samoživitelx. Poskytují tak prostor pro sociální poznávání lidem, kteří jsou společensky limitovaní.
Frustrace z neúspěchu
Velká skupina lidí na online seznamkách není úspěšná. Jde například o lidi, kteří nemají atraktivní vzhled nebo jednoduše neumí komunikovat online. Velké množství převážně mužů například neumí vést konverzaci. To potvrzuje také matchmakerka Diana Fabiánová. „Největší skóre na online seznamkách mají muži s vysokou emoční inteligencí. Není tam ani důležitý ten fyzický vzhled, ale pokud umí klást otázky a aktivně poslouchat, jsou opravdu úspěšní,“ dodává expertka.
Podle expertek je zásadní, aby se uživatelstvo setkalo v co nejkratší době od propojení na platformách. Navíc požadavky na partnera jsou v dnešní době stále vyšší. Je náročnější najít někoho na život. To, že jsme sebevědomější, máme lépe definované hranice a zkrátka víme, co chceme, nám hledání partnera ztěžuje.
Swajpovat, či neswajpovat?
Aplikace pro seznamování nabízí spousty možností. Řada lidí díky nim našla svou životní lásku, jinx třeba nové přátelstvo. Bourá mantinely pro řadu z nás a utváří nové možnosti pro vykročení z naší sociální bubliny. V době, kdy máme nekonečné možnosti pro propojení, máme stále vyšší požadavky na partnerstvo a paradoxně je tak pro nás těžší najít si ten správný match. Proto nejde ani tak o samotný proces sociálního poznávání, ale spíš o to, jak k němu přistupujeme. Algoritmus nám lásku nenajde a musíme ji hledat samx.
Zločinec podporuje zločinca, tvrdí palestínsky aktivista Izzeldin Abuelaish
Marek Harvan
Zabili mu 3 dcéry, napriek tomu liečil aj Izraelcov
Izzeldin Abuelaish je mierový aktivista a štvornásobný nominant na Nobelovu cenu mieru. Autor knihy Nebudem nenávidieť. V jeho vystúpení na Inšpiračnom fóre v Jihlave rozprával svoj životný príbeh, ktorý sa navždy zmenil, keď mu v roku 2009 izraelská armáda zabila 3 dcéry.
„Vidím moje dcéry v každom palestínskom dieťati a v každom nevinnom dieťati na svete, voči ktorým som zodpovedný odpovedať na otázku: „Čo si pre nás spravil?“ Odpovedám im z tadiaľ: „Nezabudol som na vás, nikdy sa nevzdám! A spravím všetko, čo budem môcť, aby som splnil prísahu, ktorú som im dal, keď som videl, ako ich predo mnou zabili.“
Ešte pred vystúpením Abuelaisha vystúpila Klára Šimáčková Laurenčíková, splnomocnenkyňa vlády ČR pre ľudské práva so svojou správou. „Je veľmi dôležité nerezignovať na ľudskosť, súcit a ochranu ľudských práv. Ak by sme na tieto princípy rezignovali, rezignovali by sme na udržateľnosť života ako takého.“
Izzeldin Abuelaish pracuje ako doktor. Napriek jeho ranám z minulosti pomáha ako Palestínčanom, tak Izraelcom. „Dokáže niekto rozoznať medzi plačom novonarodeného Čecha, Palestínčana, Nemca, Američana, Kanaďana? Medicína je pre mňa ľudským zrovnoprávnením, vyrovnaním, socializovaním, harmonizovaním.“
Za Agresora považuje Izrael
Abuelaish má na vojnu v Gaze jasný názor. O Izraelskej vláde hovorí ako o jednoznačnom agresorovi a o vojne ako o genocíde voči Palestínčanom. Izraelská vláda takéto tvrdenia dlhodobo odmieta a svoju vojenskú operáciu označuje za obranu pred teroristickými útokmi Hamasu.„Pozerajú sa na Palestínčanov ako na čísla. Počítajú, 10000, 20000, 30000, 40000 je zabitých. Koľko zranených, masové ničenie, masové vraždenie. Nikdy neakceptujem, aby som bol len číslom.“
V popredí Abuelaishovho prejavu bolo utrpenie bežných ľudí, nie politické riešenia konfliktu, ktorý sa tiahne medzi Jordánom a Stredozemným morom takmer storočie. Aktuálny vojenský konflikt medzi Izraelom a Hamasom začal po teroristickom útoku Hamasu na Izrael zo 7.10.2023, v ktorom palestínske sily zabili takmer 1200 Izraelcov a zajali stovky zajatcov. Na to izraelská vláda reagovala vyhlásením vojny s cieľom oslobodiť rukojemníkov a zbaviť Hamas moci. Hamas dlhodobo považuje za jediné správne riešenie zničenie Izraela ako takého.
Voči Hamasu sa neohradil
O vzťahu voči Hamasu, ktorý je medzinárodne uznávaný ako teroristická organizácia, Abuelaish nehovoril, zmienil ho však v súvislosti so slobodou slova. „My, Palestínčania, konštruktívne kritizujeme systém v Palestíne. Mnoho Palestínčanov kritizuje palestínsku autoritu, kritizujeme Hamas. Sme slobodný národ a hovoríme nahlas, sme slobodní. Ak kritizujete izraelskú vládu a nie ste žid, ste antisemita. Ak ste žid, ste zradcom. Keď ja kritizujem Palestínčana, ktoréhokoľvek, nikto mi nepovie, že som proti-palestínsk,“ tvrdí.
Vláda Benjamina Netanjahua vzišla z volieb v roku 2022 a podľa prieskumov by Netanjahu vyhral i voľby nasledujúce. Odborníci označujú izraelský režim za demokratický, no s prvkami iliberalizmu. Hnutie Hamas vyhralo palestínske voľby v 2006, reálnu správu v Pásme Gazy si vydobylo prevratom v 2007. Moc si udržal napriek viacero vojnám s Izraelom. Odvtedy sa v Palestíne ani Pásme Gazy voľby nekonali.
Abuelaish sa venuje i otázke práv žien, kde zastáva opačný postoj, ako vedenie Pásma Gazy či Palestíny. Tam sú práva žien a menšín i dnes potlačované. „Je čas, aby ženy prevzali vedenie a začali robiť rozhodnutia. Plne verím, že dosiahnutie stabilného, bezpečného a udržateľného sveta, je krásou, funkciou a rolou žien a ich vzdelávania. Ženy nepotrebujú byť pri moci. Potrebujú mať možnosti a spôsoby, aby spravili v našom svete zmenu. Svet nezávisí iba od mužov. Svet závisí na nás oboch. Nie na to, aby sme sa kontrolovali, my, muži a ženy, ale aby sme sa dopĺňali a kráčali spolu k lepšiemu svetu.“
Pri diváckych otázkach si Abuelaish nedával servítku pred ústa pri téme izraelskej vlády a podporovateľoch Izraela. Hovorí o tom, ako je Benjamin Netanjahu stíhaný Medzinárodným trestným súdom a mal by byť odsúdený za vedenie vojny v Pásme Gazy. Izrael označil za zločineckú krajinu, ktorá okupuje Palestínu a nestojí nad právom. Palestínčania preto podľa neho majú právo odporovať akýmkoľvek.
„Viete čo? Poviem to. Zločinec podporuje zločinca. Okupanti podporujú okupantov. Zlodej podporuje zlodeja. Je na čase, aby sme začali podporovať okupovaných, tých, ktorí trpia, ktorí sú v bolesti, nie tých, ktorí sú zločincami, okupantmi alebo kolonizátormi. Dni kolonizácie skončili. Je čas na novú éru slobody pre všetkých, rovnosti pre všetkých a dôvery v medzinárodné právo,“ tvrdí Abuelaish.
Uznanie Palestíny nestačí
Témou bola v rámci otázok z publika i téma uznania Palestíny viacerými štátmi počas posledného Valného zhromaždenia OSN ako reakcia na postup Izraelu vo vojne v Gaze. „Uznanie Palestíny je prvý krok, hoc neskorý. Potrebujeme ale premeniť toto uznanie v akciu. Keď uznám, že viem, že ste hladní, čo ešte odo mňa potrebujete? Potrebujete jedlo!“
Za svoje vystúpenie si Abuelaish vyslúžil standing ovation od publika. Osud palestínskeho ľudu je stále neistý. Gaza hlási k októbru tohto roka vyše 67 000 mŕtvych (údaje o počtoch obetí v Gaze pochádzajú od tamojšieho ministerstva zdravotníctva, ktoré spravuje Hamas). Svetlom na konci tunela sa zdalo byť prímerie navrhnuté medzi inými i Donaldom Trumpom, s ktorým po viacerých pokusoch súhlasil okrem Izraelu aj Hamas. Prímerie je však krehké.
Šťastné dětství by mělo být prioritní investicí státu
Johana Horáková
Duševní zdraví dětí a státní investice spolu mají společného více, než se může na první pohled zdát. Mentální stav mladistvých a mladých dospělých se dlouhodobě zhoršuje. Tuto informaci uvedla na debatě Inspiračního fóra na jihlavském festivalu vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková Šimáčková. Spolu s terénní pracovnicí Markétou Pechovou a vedoucí Linky bezpečí Zuzanou Jiráček Filingerovou vedly debatu o vztahu rodičů a dětí v současné době a jakou roli v jejich situaci sehrávají státní instituce a finance.
Z výzkumu Národního ústavu duševního zdraví plyne, že 40 % deváťáků vykazuje známky deprese a 30 % trpí úzkostmi. Že nejde o křehčí jedince, ale o systémový důsledek zanedbávání preventivních opatření v tomto sektoru potvrdily všechny tři hostky debaty. Na situaci se podle nich podepsala i protiepidemická opatření v době covidové pandemie. „Školy se plošně uzavřely na velice dlouhou dobu. Děti tak přišly o primární zdroj socializace,“ uvedla Šimáčková. „Duševní zdraví dětí bylo ale i před pandemií špatné. Covid pouze zviditelnil problém, který se dlouhodobě veřejně neřešil,“ doplnila Pechová.
„Zhruba šest až osm dětí ze třídy má nějaký problém a potřebuje aktivní pomoc,“ zdůrazňuje Filingerová. I přes tyto znepokojující statistiky se ale v posledních letech podařilo mnohé prosadit. „Jedná se například o novelu zákoníku o fyzických trestech, která ve zkratce říká, že děti mají právo na to nebýt bité. Dále redefinice zákonu o domácím násilí, která bere seriózně již první incident. Nová je ale také v českém prostředí funkce dětského ombudsmana,“ uvedla Šimáčková.
Česko patří mezi poslední evropské země, které dosud dětského ombudsmana neměly. Tuto nově schválenou funkci aktuálně zastává současný zástupce veřejného ochránce práv Vít Alexander Schorm. O tom, kdo se oficiálně ujme poprvé tohoto úřadu, rozhodne nová Sněmovna. „Dětský ombudsman má silné pravomoce a kompetence zasahovat ve prospěch dětí. Doufám, že místo obsadí někdo, kdo bude skutečně mít práva dětí na prvním místě a bude rozumět tomu, kde jsou ty systémové problémy,“ podotkla Šimáčková.
Investice do prevence ušetří státní výdaje
Systémovým problémem se myslí zejména dlouhodobý nedostatek financí do prevence ohledně duševního zdraví. „Jenom dopady domácího násilí každoročně stojí státní rozpočet přes 18 miliard korun a segment zdravotnictví 2,3 miliardy korun. Když dáme více peněz pomáhajících organizacím a když dáme dětem, co nemají na jídlo obědy zdarma, tak nám tolik dětí nebude padat do kriminality a nebude potřebovat drahou psychiatrickou péči. A my ušetříme peníze, které dnes stojí kompenzace důsledků neřešených problémů, které gradují a dalo se jim předcházet,“ vysvětlila Šimáčková.
Svou roli v prevenci sehrávají například školní psychologové, na které se mohou děti a mladiství zdarma obracet v jim známém prostředí. „Většina dětí, se kterými se bavím já, ale žádnou podporu od školy nikdy nevnímaly. Školní psychologové sice jsou, ale aby si člověk došel pro pomoc, tak se nejdřív potřebuje na tom místě cítit bezpečně. A pokud se tak dítě ve škole necítí, tak za školním psychologem nepůjde. Vnímají ho pak jako někoho, kdo je spíš ještě více ohrožuje,“ uvedla Pechová. „U školních psychologů také stále existuje oznamovací povinnost rodičům, což taky spoustu dětí brzdí,“ doplňuje Filingerová.
Důvěra dětí v odborníky přímo v jejich školách se ale i přes tvrzení hostek debaty vyskytuje. Dokazuje to zejména vytíženost, kterou sami školní psychologové popisují. Česká televize jich oslovila během covidové pandemie několik a mnozí z oslovených pracovníků zmiňovali, že museli sami začít vyhledávat odbornou pomoc. Po návratu dětí do lavic se totiž začali potýkat s několikanásobným množstvím problémů. Je tedy dobré znamení, že na některých školách se děti cítí bezpečně a mohou své problémy sdílet. Tlak, který mladiství vnímají jako nutný k řešení, se pak ale přesouvá na bedra vytížených pracovníků a stává se z toho začarovaný kruh.
Podporu potřebují všichni
Cítit se bezpečně a vnímat podporu svého okolí však potřebují i rodiče. “U vztahu rodičů a dětí se ukazuje, že rodiče potřebují dost často to stejné, co jejich dítě. Nebýt souzeni a sdělit někomu své potíže,“ řekla Filingerová. Jde tedy o vzájemný vztah a děti mohou pouze kopírovat vzorce chování svých rodičů. „Je potřeba i více peněz do programů pro původce násilí, tedy pro ty, kteří se dopouští násilí na dětech nebo svých partnerech, protože to neumí jinak. Častokrát jsou to ti, kteří v násilí vyrůstali a nedokážou dobře regulovat důsledkem traumatu vlastní emoce, vztek a strach. Tito lidé mají tendence ty násilné vzorce chování automaticky předávat dál a do toho jsme neinvestovali dlouhá léta potřebné zdroje,“ podotkla Šimáčková.
Snaha o moderní přistupování k duševnímu zdraví dětí a prosperující školský systém také silně ohrožují kromě financí nedávné předvolební výkřiky SPD a Motoristů o zrušení inkluze. Podle vládní zmocněnkyně se této situace lidé obávat nemusí, jelikož ji zrušit nelze. „Co ale může nastat je, že na potřebnou podporu dětí nezbude dostatek peněz. Dneska určitou formu podpory potřebuje většina třídy bez toho, jestli mají děti nějakou diagnózu nebo ne. Proto se speciální školy rušit nebudou, ale problémy budou dále gradovat. Takže místo zlepšení napojení škol na sociální a zdravotní služby se budou rodiče hroutit a učitelé ještě více zatěžovat,“ říká Šimáčková.
Lze tedy na závěr říct, že na vztah dětí a rodičů v současné době orientované na výkon mají státní investice zásadní dopad a mají možnost postupem času stimulovat tuto oblast lepším směrem. Je ale otázkou, zda v následujících letech zůstane tato idea pouze utopistickou představou, kterou bude nové složení vlády dalších několik let brzdit, nebo se zvolí cesta implementace již schválených strategií.
Vyhonit ďábla LIVE představilo spektrum intimity v přátelství
Alena Lavrenčíková
Terézia Ferjančeková a Zuzana Dalibor jsou nejlépe známé jako autorky podcastové série Vyhonit ďábla. V jejich vztahu neexistuje nic jako tabu – tyto dvě ženy spolu bydlely, do určité míry vyrostly a existují téměř jako jedna entita. To, že spolu dospěly veřejně, v uších jejich posluchačů, z nich dělá perfektní adeptky na debatu o přátelství, lásce a intimitě jinak, než je v české společnosti obvyklé. O jejich netradičním přátelství a vnímání intimity mezi lidmi promluvily na festivalu v Jihlavě v programu živého podcastu.
„Já jsem se letos vdala,“ říká Zuzana hned ze začátku. Na své líbánky s sebou bere jak manžela, tak Teréziu. Rozhodnutí, které se některým může zdát zvláštní, je pro ně naprosto přirozené. „Musíme šetřit, tak jedeme spolu,“ dodává Zuzana s nadsázkou. Je za tím ale víc – pro Zuzanu je opravdu přirozené mít Teréziu tak blízko tělu, že ji vezme s sebou na líbánky, že sdílí společně pokoj, ačkoliv si mohou zarezervovat dva, že je nedílnou součástí jejího života jako její životní partner.
Terézia svou přítomnost na líbánkách své nejlepší přítelkyně také vnímá jako přirozenou. „Když opravdu chcete věnovat čas svým přátelstvím, není tam moc času třeba na cestování,“ říká, a tím otevírá celé směřování jejich konverzace. Podcasterky rozbíjí představu toho, že jeden partner má nahradit veškerá přátelství. Podle nich jde o zastaralý koncept, který doopravdy spíše ubližuje komunitní podstatě lidství. Jeden člověk komunitu nenahradí, proto jsou další vztahy tak důležité a potřebné.
Podcasterky v prezentaci představují několik způsobů, jak může dospělý člověk udržet a rozvíjet přátelství a aby o kamarády nepřišel, aby na ně nezapomněl a aby nechátrala. Může jít o časté a plánované telefonáty, dělání si času jeden na druhého – pravidelnost kontaktu je podle nich je právě to, co vztahy prohlubuje. Zranitelnost je dalším faktorem, jakým se prohlubuje jakýkoliv vztah – právě zranitelnost dokazuje lidskost, a nedokonalosti ukazují ostatním pravou tvář.
„Vnímám tam i genderovaný aspekt,“ říká Zuzana. „Já jako žena jsem nebyla socializovaná do toho třeba nebrečet,” dodala. Zuzana popisuje, že oproti mužům bývá pro ženy jednodušší udržovat blízké a intimní vztahy právě kvůli socializaci od dětství. Muži, které společnost učí neplakat, mají větší problém ukázat nedokonalosti a svou „slabost“.
Tento problém se ovšem dá vztáhnout i na ženy. Ačkoli se po nich nechce, aby neprojevovaly slabost, jejich emancipace často pramení právě z přejímání typicky „mužských“ vlastností jako arogance, sebevědomí a výrazné přítomnosti ega. Terézia to vztahuje na sebe příkladem o tom, jak neuměla plakat a naučila se to právě až při budování vztahu se Zuzanou.
Podcasterky se v průběhu jejich rozhovoru dostaly také k faktoru přátelství, které by mnoho lidí ani nenapadlo, ale je potřeba mnohem více, než si myslí – přátelské terapie. Vzhledem k tomu, že spolu Zuzana a Terézia pracují a tráví mnoho času, potřebují filtrovat tenzi, která se ve vztahu buduje. Jejich otevřený vztah k terapii působí na jejich přátelství dobře, dle jejich názoru třetí a neutrální strana v těžkých rozhovorech může působit jako uzemnění, jež jejich konverzace udrží v rovině.
Intimita ve vztazích je často podceňovaná. Nejde pouze o romantické vztahy, ale i o vztahy přátelské. Vztahy budované dlouhodobě potřebují udržovat, protože se vyvíjejí spolu s účastnictvem těchto vztahů. Zuzana zmiňuje, že její a Teréziin vztah se během let zásadně proměňuje jak Zuzaninou svatbou, tak možným budoucím mateřstvím. Neříká to jako něco, co je děsivé a co by mezi nimi tvořilo propast, naopak jako něco, co je spojuje. Ačkoli je jejich vztah netradiční, je vidět, že k sobě patří. Protože o tom je přátelství – o propojení.
Záchranu života trénovali návštěvníci kurzu první pomoci ve virtuální realitě
Johana Horáková
Zrovna procházíte podchodem, když narazíte na muže ležícího bezvládně na zemi. Zdá se, že potřebuje první pomoc. Zvládnete mu zachránit život? V této virtuální realitou simulované situaci se nacházeli návštěvníci kurzu první pomoci po celou první neděli jihlavského festivalu. Na lekci resuscitace od spolku Český červený kříž zazněly tipy, jak co nejvíce zvýšit pravděpodobnost záchrany lidského života. „Největší roli hraje selský rozum. Pokud se člověk aktivně nebrání, tak masáž srdce potřebuje,“ zaznělo z úst Martina Dvořáčka, který je jedním z lektorů kurzu.
Než špatně dýchat je lepší masírovat
Pokud se ocitnete v situaci, kdy je někdo další v ohrožení života, tak rozhodují minuty. Nejprve však musíte být sami v bezpečí, vyhodnotit situaci a zavolat na tísňovou linku 155. Správná resuscitace by měla probíhat tak, že třicetkrát stlačíte hrudník v intervalu zhruba stokrát za minutu do hloubky pěti až šesti centimetrů a hned poté dvakrát vdechnete do úst. „Laici ale dýchat z úst do úst nemusí. Daleko důležitější je vytrvalá masáž srdce,“ zdůrazňuje Dvořáček.
Na začátku buďte sobečtí
Na tísňové lince vás budou resuscitací provádět. I přesto je ale vhodné vědět, co vás ve stresové situaci čeká. „Buďte sobečtí a zkontrolujte, že jste sami v bezpečí. Poté se ujistěte, že člověk leží na rovném povrchu, lehce drcněte do jeho ramene a oslovte ho. Pokud mumlá, tak dýchá, ale je v bezvědomí. Pokud nereaguje, tak lehce zakloňte hlavu a sledujte jeho hrudník deset sekund. Ani víc, ani míň. Za tu dobu má možnost se dvakrát nadechnout. Pokud si nejste jisti, začněte ihned masírovat,“ vysvětluje správný postup záchranář.
Nenechte se rozhodit
„Při první pomoci nemáte co zkazit. Snažíte se zachránit mozek, který zvládne být bez kyslíku jen tři až čtyři minuty. Při resuscitaci jde o to, aby neodumřela šedá kůra mozková. Když u toho zlomíte člověku žebra nebo propíchnete plíci, vše se dá zachránit. Nejdůležitější je ale nepřestat masírovat,“ vysvětluje zdravotník. Za další chyby při první pomoci označil i polévání vodou nebo například profackování. „Nesnažte se ani kontrolovat pulz, v takto stresující situaci si ho snadno můžete splést se svým vlastním,“ dodává.
Volejte rovnou 155, přepojení zdržuje
Častou mnemotechnickou pomůckou je, že pětka na konci telefonního čísla záchranky připomíná invalidní vozík. „Přepojení z linky 112 může znamenat zdržení i dvě minuty,“ říká ze zkušenosti Dvořáček. Při krizové situaci také výrazně pomáhá, když lidé nevolají do davu, ať někdo z ostatních zavolá záchranku. „Vhodné je ukázat prstem na konkrétního člověka a říct třeba: ‚Vy v červeném tričku, zavolejte záchranku‘,“ doporučuje během kurzu.
Pokud je vás více, tak se při masáži střídejte
Při první pomoci zkontrolujte každé dvě minuty dýchání. „Že by vám člověk pod rukama oživl je nepravděpodobné. Spíš začne mít růžovější barvu,“ popisuje lektor. Masírovat hrudník je nutné až do momentu, kdy budou záchranáři stát přímo nad vámi. Pokud se na místě nacházíte s více lidmi, je dobré se během stlačování hrudníku vystřídat. „Budete tak masírovat stále stejnou silou,“ dodává. U dospělých lidí je třeba používat obě ruce, u předškoláka stačí jedna. U malého dítěte je vhodné obejmout hrudník oběma rukama a stlačovat pouze palci.
Kompletní kurz první pomoci trvá kolem tří hodin. Návštěvníci, kteří si za pomoci brýlí s virtuální realitou vyzkoušeli svou reakci na stresovou situaci, tak absolvovali pouze základní část výcviku. Odnesli si ale kromě certifikátu i zkušenost, která může v krizové situaci sehrát zásadní roli.
Láska a vztahy, ale také válka a smrt: taková byla neděle na Inspiračním fóru
Barbora Pokorná
Sobotní přemýšlení o stavu a budoucnosti Evropy vystřídalo na Inspiračním fóru jihlavského festivalu téma, které rezonuje napříč generacemi - láska, vztahy, partnerství... Nevelkou místnost fóra většinou zaplnily desítky lidí lišící se věkem, názory i ochotou sdílet. Hodina a půl každé debaty nabídly odborné pohledy odborníků i díky moderátorům, kteří často museli do debat zasahovat, aby téma zůstalo stále uchopitelné. Téma založené často na pocitech tak díky vyřčeným faktům získávalo na konkrétnosti.
Proč ztrácíme kontakt s dětmi a jak ho získat zpět
Nedělní program otevřelo složité téma psychického zdraví dětí, které je podle průzkumů Národního ústavu pro duševní zdraví na kritické hranici. Známky střední až těžké deprese vykazuje 40 % dětí. Jak s dětmi a mladými dospělými komunikovat?
Možné pozitivní a konstruktivní řešení nabídly posluchačům ženy ze třech různých profesí - terénní pracovnice Markéta Pechová, terapeutka Zuzana Jiráček Filingerová a speciální pedagožka a zmocněnkyně pro lidská práv Klára Šimáčková Laurenčíková. Klíčem podle nich může být užší spojení a porozumění mezi dětmi a rodiči. Má pomoci také zakotvení legislativních norem jako definice zneužívání a vytvoření dětského ombudsmana. Nebo zdánlivě prosté nesouzení a přiznání chyby rodiče před dítětem. Řešila se také situace ve školách. "Co mám dělat s žačkou, která se mi svěří se sebepoškozováním, ale podmíní sebevraždou, že problém s ní budu jako třídní učitelka řešit pouze já?" zeptala se jedna z posluchaček. Odpovědí bylo, že takovou situaci nikdo nemůže řešit sám, ale je potřeba asistence odborníka. Na ty je ale ve školství málo peněz.
Vztahy v éře aplikací
Od vztahu dospělých s dětmi se program posunul ke vztahům vyrovnaným, partnerským. Napadlo vás někdy najít si na stránkách katastrálního úřadu, jaké pozemky vlastní váš známý? A napadlo by vás hledat si takovou informaci o vaší potenciální drahé polovičce před prvním společným rande naslepo? Extrémní případ, ale i to se prý podle hostek debaty Láska, sex a swajpování, jejíž hlavním okruhem se stalo téma seznamování, děje.
Strategií máme sice více než kdy dříve, ne vždy to ale situaci ulehčuje. ,,Unboxing” na prvním rande, který více či méně vědomě děláme, když porovnáváme příchozího člověka s tím ,,předem progooglovaným”, se může lišit, zmínila Eliška Minářová, terapeutka působící v Brně. Velké množství informací, které můžeme o druhém zjistit před prvním setkáním mimo online platformu, může být zároveň jedním z velkých omezení.
Z publika se na debatě ozvalo několik osobně laděných poznámek či otázek. Obavy nebo dotazy týkající se konkrétních rad pro spokojené seznamování vystřídala poznámka diváka pracujícího ve vývoji aplikací. Z vlastních zkušeností při práci na vývoji seznamovacích aplikací upozornil, že pro majitele těchto firem platí stejné hlavní pravidlo jako pro každého jiného podnikatele – nejdůležitější je zisk. Aplikacím jde v prvé řadě o co nejdelší setrvání uživatelů v online prostředí, úspěšné seznámení neznamená úspěch, ale odchod uživatelů z platformy.
„Online seznamování ale v České republice není prioritou číslo jedna,“ upozornila výzkumnice sexuálního zdraví Kateřina Klapilová. Češi podle výzkumů stále častěji poznávají skrze přátele, v práci nebo ve škole či při společenských aktivitách.
,,Má teda vůbec smysl si takový Tinder účet zakládat?” Odpovědi shrnující debatu se chopila Diana Fabiánová, jež se ve svém profesním životě zabývá vztahy a mimo jiné pořádá například rychloseznamování pro nezadané. ,,Určitě je to další možnost, jak se seznámit. Pokud chce být člověk úspěšný, musíte si na vytvoření profilu dát záležet.” Hezká fotka, poutavý a autentický popisek by měly být samozřejmostí.
Umět poskytnout lásku každému - kurz první pomoci
Teď už se ale z debat v Horáckém divadle přesuneme do jihlavských ulic. Bílá čára vinoucí se po chodníku celým městem nás zavede k lidem, kteří pomáhají dnem i nocí. Jsou to záchranáři Červeného kříže. Za pomoci brýlí s virtuální realitou přenesli zájemce na kurzu první pomoci do situace, ve které hraje roli každá vteřina. „Pokud se nebrání, resuscituju! A neboj se zrychlit a zatlačit!” povzbuzoval mě jeden ze záchranářů.
Zpětná vazba po dokončení asi pětiminutové simulace byla nekompromisní a přesně vyhodnocená technologií. Systém zaznamenal, že hrudník stlačuji sice dostatečnou silou, ale ne úplně pravidelně. V reálné situaci bych tak radši chtěla mít možnost se s někým v resuscitování vystřídat. Totéž koneckonců doporučují i profesionálové.
Příběh palestinského lékaře
Od záchranářů zase zpět do jihlavského Horáckého divadla. Jestli má Palestina právo na to stát se státem, se neshodnou ani členové Organizace spojených národů. Proti uznání je stále 36 států. Možná by se neshodli ani všichni posluchači diskuze s palestinským doktorem Izzeldinem Abuelaishem, ve které chyběl zástupce druhé strany. Svým neústupným projevem ale některé přítomné rozplakal.
Jeho kniha se jmenuje Nebudu nenávidět. Vypráví v ní svůj životní příběh - datum 16.1.2009 bude pamatovat až do konce života. V ten den Izraelci zabili jeho tři dcery. Jak již název knihy napovídá, svůj život se rozhodl nenaplnit nářkem, ale své naštvání přetransformovat do boje za lidská práva a za existenci státu Palestina.
„Narodil jsem se v pásmu Gazy, tam, kde smrt a život žijí ruku v ruce.“ Dlouhou dobu také pracoval v izraelské nemocnici, protože jak říká, „všechna krev má stejnou barvu".
Neformální natáčení podcastu Vyhonit ďábla o různých podobách lásky
Slzy vystřídal smích, tmavý sál Horáckého divadla zaplnily vtipné historky kamarádek Terezie a Zuzany natáčející svůj podcast Vyhonit ďábla. Otevřeně vyprávěly příběhy z každodenního života na téma přátelství. Řešily, jak je náročné udržovat si přátelství a že potkat se se svými nejbližšími často stojí několik měsíců plánování před.
Jak zkombinovat přátelství a profesní dráhu v jednom, nezbláznit se a nevyhořet? Jejich společná situace si vyžádala navštěvování terapeuta, vztahu to pomáhá.
Společný podcast neotevírá jen osobní příběhy dvou natáčejících, ale také odráží náladu ve společnosti. Na setkání zazněla i část poslední jejich epizody o přátelství, ve které se oslovení svěřují se zkušenostmi o sdíleném komunitním bydlení. A to bylo z nedělního programu všechno.
IF News probíhá za podpory Novinářského inkubátoru
Texty byly publikovány 28. 10. 2025
