( ) in stone je věnován obětním kamenům s miskovými prohlubněmi, známým jako ohvrikivid, jež jsou rozesety po celém Estonsku. Autorský kolektiv zde citlivě hledá způsoby, jak se na tyto kameny naladit, jak jim porozumět a jak s nimi navázat vztah. Hovoří o tom, jak s těmito kameny přemýšlet a jak kultivovat etické vztahy založené na reciprocitě a konsentu napříč různými časoprostory, za hranicemi antropocentrismu. Karlova videoinstalace nabízí jednu z možných cest, jak v současném světě pracovat s rituálem – rituálem, který je schopen proměnit naše vnímání času, prostoru a více-než-lidského světa a zároveň obnovit vztah mezi člověkem a kamenem jako svébytnou bytostí. Magdina instalace se zaměřuje na stopy lidské přítomnosti a různé interpretace obětních kamenů prostřednictvím fotografií a archivních materiálů. Manyin film reflektuje ztrátu naší schopnosti naslouchat přírodě a hledá možnosti obnovení dialogu mezi člověkem a krajinou. Mozaiku vzájemně propojených perspektiv doplňuje publikace dokumentující a zprostředkující společnou výzkumnou trajektorii projektu – lidskou i více-než-lidskou.
Imprint
Magda Kopańska
série fotografií, video bez zvuku
Kameny s miskovitými prohlubněmi v Estonsku nesou stopy lidského působení. Nesčetné doteky do jejich povrchu vtiskly viditelné i neviditelné stopy. Některé ruce do kamenů vyhloubily miskovité prohlubně, jiné do nich později vkládaly obětiny. Někteří lidé věřili v jejich nadpřirozenou moc, jiní kameny začali shromažďovat jako doklady folkloru. Další jejich sílu přehlíželi a za svou neúctu byli potrestáni. Všechny tyto příběhy představují různé pohledy na tutéž fyzickou hmotu. Samotné kameny přitom svědčí o paralelně existujících možnostech, jakými lidé vnímali a interpretovali výzvu, kterou v nich spatřovali.
Kameny jsou v této práci současně tématem i objektem zkoumání, stejně jako lidé a jejich zvyklosti. Práce se nesnaží nabídnout univerzální výklad. Namísto toho reflektuje mé vlastní setkání s kameny s miskovitými prohlubněmi a způsob, jakým toto setkání utváří můj pohled na ně.
Stone per Hour
Karl Kaisel
interaktivní videoinstalace
Během svatojánské noci jsem strávil 24 hodin natáčením 24 kamenů významných pro místní kulturu, rozesetých na ploše o rozloze 100 km² v okolí mého domova. Na každém místě jsem opakoval stejný postup: zaujal jsem pozici vůči slunci a kameni, v celou hodinu začal natáčet, poté kameni poděkoval a zanechal mu malý dar. Tento rituál jsem zopakoval čtyřiadvacetkrát.
Brzy jsem si uvědomil, že čas a prostor už nevnímám tak jako obvykle. Vstoupil jsem do litického času a prostoru. Jednotlivá místa, která postupně protkávala den, se začala spojovat s konkrétními okamžiky a stávat se jejich obdobou. Začaly se dít podivné věci. Z běžného světa a jeho času jsem se přesunul do prostoru, který se zdál být otevřenější působení jiných aktérů.
Tato zkušenost mi potvrdila, že kameny mohou fungovat jako rituální technologie a sami v těchto vztazích aktivně působit. Jejich síla spočívá v propojení s krajinou, lišejníky, hlubokým časem i našimi vlastními těly. Význam nevzniká z kamenů samotných, ale z těchto vzájemných vztahů. Rituál tuto síť zpřítomňuje a činí ji hmatatelnou: proměňuje neznámé v důvěrně známé a pomáhá nám najít své místo ve světě, který často přesahuje možnosti našeho antropocentrického chápání.
Teaching a stone to talk
Mana Tashakorinia
video
Je těžké napravit škody, které jsme sami způsobili, a znovu přivolat do naší přítomnosti to, o čem jsme žádali, aby odešlo. Je těžké znesvětit posvátný háj a pak si to rozmyslet. Samotné posvátné hory mlčí. Uhasili jsme hořící keř a nedokážeme jej znovu zapálit; marně škrtáme zápalkami pod každým zeleným stromem. Plakal snad kdysi vítr a volaly snad kopce chválu? Nyní řeč zanikla mezi neživými věcmi země a živé bytosti říkají jen velmi málo a jen velmi nemnohým. Ptáci snad ze sebe chrlí sladký nesmyslný zpěv a opice kvílejí; koně ržají a prasata, jak si jistě vzpomínáte, říkají chro chro. Jenže stejně tak duní kameny dláždění, když se vlna vrací zpět, a hromy rozrážejí vzduch při bouřkách. Já těmto zvukům říkám ticho. Možná že všude, kde je pohyb, je i zvuk – jako když se velryba vynoří nad hladinu a udeří do vody – a všude, kde panuje nehybnost, zaznívá tichý, sotva slyšitelný hlas, Boží hlas, který promlouvá z vichřice, stará píseň a tanec přírody, představení, které jsme vyhnali z města. Každopádně dnes už nezbývá mnoho jiného a mezi naše nejlepší pokusy patří snaha naučit šimpanze určitý lidský jazyk, angličtinu.*
* úryvek z knihy Teaching a Stone to Talk Annie Dillard.
